Poslední dobou je to tu samej výkřik do tmy, ale pro mě mají tyhle malý posty velkou paměťovou hodnotu.
Včera první z cyklu školení v Praze.
Hejný a krychle.
Vidím je ještě teď.
A taky hodina ve vlaku tam i zpátky, jen já a knížka. 
Jo.

Dvě supersnídaně

Tak nějak nemám chuť na pečivo.
Když jsem zjistila, že pohanka se dá namáčet a jíst místo müsli, zkusila jsem to jednou a nová závislost byla na světě - nadšeně přijata všemi hlasy.
Přiznám se, že přestože je pohanka skvělý zdroj rutinu přispívajícího k pružnosti žilních a cévních stěn (ekzematikům hodně prospívá), pro mě nebyla v dominantních rolích nikdy zrovna favorit, tak jsem ji do jídel spíš ukrývala.
Odteď už nemusím.
Takhle je na ranní rozjezd skvělá!
Připravuju ji z mechanicky loupané pohanky (té světlejší, z termicky loupané pohanky jsem nezkoušela).
Stačí ji večer namočit, ráno propláchnout na sítu a nechat okapat.
Lidem se špatným stavem střev bych ji možná doporučila ještě spařit vroucí vodou.
Pak už dochucujete podle své chuti.
Na fotce promíchaná se sekanými lískovými a vlašskými ořechy, nesířenými rozinkami, politá trochou datlového sirupu.

No a druhý tip je na zahřátí.
Miso polévka je rychlovka, která prohřeje ráno stejně dobře jako čaj.
Díky miso pastě je nabitá potřebnými vitamíny, minerály a trávicími enzymy a skvěle tak nastartuje metabolismus.
V Asii je to naprosto běžná snídaně a mně ráno taky vždycky přijde k chuti.
Správně se připravuje ze zeleninového vývaru připraveného z odkrojků zelenin, ale jelikož je po ránu každá minuta drahá, dělám ji následovně:
Očištěnou sezónní zeleninu nakrájím nebo nastrouhám (úplně postačí 3 druhy - teď v zimě nejčastěji dávám mrkev, pórek, kapustičky, celer, brokolici, klidně i kousek nadrobno pokrájeného bílého zelí, kadeřávku...).
Na 4 porce obvykle stačí jedna střední mrkev, pár růžiček brokolice nebo kapustiček, kousek pórku nebo celeru. 
Zaliju vroucí vodou, osolím (množství je třeba vychytat a vyzkoušet, miso pasta je taky slaná), případně přidám sušený česnek a jdu třeba provádět ranní hygienu :-).
Po 10 - 15 minutách, když je zelenina měkká, hrnec odstavím, odeberu trošku vývaru do misky a rozmíchám v něm miso pastu - množství podle chuti, já dávám na porci asi větší čajovou lžičku.
Pasty se dají koupit ve zdravé výživě v mnoha provedeních a druzích a prodávají se buď v sáčku nebo ve sklenici - dočetla jsem se, že je vzhledem k různým složením dobré pasty střídat.
Odebraný vývar s rozmíchanou miso pastou vrátím do hrnce a je hotovo.
Polévku můžete dochutit sójovou omáčkou a pokud potřebujete sytější verzi, třeba k obědu nebo večeři, je skvělá třeba s (rýžovými, celozrnnými) nudlemi nebo luštěninou.
Na talíři sypu zelenou natí, ale nějak jsem to zapomněla vyfotit.
Polévka by se měla jíst čerstvá, protože už po půl hodině začíná zelenina oxidovat a po několika hodinách se stává pro tělo kyselinotvornou.
Takže do práce bych si ji chtěla brát v termosce.
 
Je to kráásné probuzení s šálkem miso ve Tvých dlanííííích ;-)...

Nabitej včerejšek.
K doktorovi.
Na schůzku do práce.
Do Prahy.
Sama na rande se svým chotěm :-)!
Do ráje obkladů a dlažeb.
Nakonec, po realistickým zhodnocení stylu a (hlavně) velikostních možností budoucího bytu, jsme ustoupili z vysněné dlažby a shodli jsme se na decentnějším vzoru. 
To, že mají (do posledního kusu!) přesné množství dlažby pro naši potřebu, jsme brali jako znamení :-).
Pak ještě na skok na čumendu do chrámu spokojených párů (Ikea) a rychle domů.
Brzy nás humor přešel, neboť začalo stávkovat auto, ale hlavně, že jsme dojeli.

Dneškem se z našeho dosavadního doupěte stává prohlídkový okruh, uff.
Začínám zase pracovat na mém neotesaném duchu a vzdělávat se.
A prostě všechno tak nějak samo jede.

Jak dlaždice do podlahy

stejný dny.
S rozjívenýma dětma, povětšinou u plotny.
V jiný situaci a jiným čase by to asi bylo depresivní, ale takhle, když vidím na konci tunelu světlo v podobě definitivního bydlení a následnýho jara a léta, který si v navráceným zdraví před návratem do práce plánuju pořádně užít, nevadí mi to.
A jsem ráda, že to všechno probíhá v nejmíň oblíbených měsících.
Trochu jsem se bála, že dělat tolik věcí najednou bude pěknej zmatek, ale všechno na sebe docela plynule navazuje a zapadá to. 
Teda aspoň tak, jak to pozoruju od té plotny :-).
Že se Lukor dře jak ve svých zaměstnáních, tak na bytě, to je jasná věc. 
Obdivuju, vzhlížím.
Jediný, co zvládám hůř, jsou neustálý otázky a brek dětí po tatínkovi.
Ale to se trochu spravilo návratem Anky do školky.

Ne, ještě nebalíme. Jen si zvětšujeme životní prostor.

Osazenstvo se rozrůstá a díky němu jde všechno od ruky. Když vidím, v jakým prostředí pracujou, jsem fakt ráda za tu plotnu, nekonečný nádobí a řev dětí.

Největší noční můra v sobotu skončila :-). A asi tak 8x setřené (a stejně bílé) společné prostory.

No, a ... trochu kýč, ale mám ji ráda a chci si ji uchovat.
Z grafika zedníkem, štukatérem, malířem, lepičem, podlahářem... zatím.
Učí ho dědové a pan Youtube a myslím, že je dobrej žák.
A tohle jsou naše každovečerní dostaveníčka.
Dáme spát děti, řeknem si tak tři věty a usne mi v klíně.
Ale  es muß sein :-).

Tak už pět.

Před chvílí jsem hledala neviditelný břicho pod košilí a teď je předškolák. 

Co jsme spolu všechno zažili, mi vždycky naplno dojde, až když se probírám starýma fotkama.

Včera si přála špagety se špenátovou omáčkou a lososem. A mrkvovej dort. 

(Výjimečně s čokoládičkou, ledovou domácí. Kokosový olej + datlový sirup + dobré kakao přibližně ve stejným poměru - rozpuštěno, promícháno, ztuhnuto ve formičkách, na jejichž na dno můžou přijít strouhané ořechy nebo kokos. Lahoda neskutečná). 

Dostala princeznu "Sochii" a byla šťastná (ne až tak my, ale moc ji chtěla).

Jsme všichni nastydlí, nějak nefotím, nic netvořím, na nic a nic si nemyslím.

Hibernace.

U Červinků

Přesně!
Každý léto a zimu, když jsme na chalupě, musíme minimálně jednou vyrazit na nějakou prasárničku do rodinné restaurace U Červinků do vedlejší vesnice.
Vede tudy jedna z hlavních cest do Krkonoš - Čistá u Horek a penzion s restaurací U Červinků totiž leží přímo na trase z Prahy do Trutnova.
A je vyhlášená nejen mezi umělci a muzikanty, mířícími na trutnovský open air festival (myslím, že se teď jmenuje Trutnoff), takže potkat tu někoho známého není žádné velké překvapení, naposled u vedlejšího stolu seděl třeba kytarista a skladatel Anny K. Tomáš Vartecký.

Nezasvěceného u vchodu neohromí nějak obzvlášť vystajlovaný vzhled, ale uvítají ho všemožné srdečné nápisy na tabulích s nabídkou jídel, které vévodí nápis na tabuli od Coly: "Je navařeno, račte vstoupit!".
Následují další všemožné ručně psané nápisy jako "Kuřácký koutek u studený myší pasti" a tak :-).
Výzdobu bych charakterizovala jako lehce "vetešnickou" - všude jsou starožitnosti, staré, nové, dřevěné i plastové vyřazené hračky, fotky (i od předních českých fotografů), kalendáře a knihy, sbírky cizích platidel, karet, krabiček od sirek, vojenských čepic (z výzdoby mě zaujalo foto výše :-) ).
Předně je tu vždycky naprosto milo.
Je vidět, že obsluha je sehraná, prostě stmelená rodina.
Zákazník tu má vždycky pravdu, a to i když ji nemá (jednou jsem si špatně objednala a jídlo mi okamžitě odnesli a připravili nové, i když bych si ho bejvala vzala).
Velkorysost majitelů je prostě všudypřítomná.

Není to tak dávno, kdy byl web restaurace modernizován, takže je upravený, jakože lákavý a zmizela většina pravopisných chyb, ale zároveň moc nevystihuje autentičnost dobrodružství, který vás čeká při listování papírovým jídelním lístkem, skládajícím se z mnoha přidávaných stránek a poškrtaných jídel, s překlepama a různě dopsanýma pokušitelskýma a navnaďujícíma vsuvkama (ty jejich sosíky! áááá), ze kterých vám tečou sliny.
A hlavně v tom elektronickém chybí některá jídla včetně moje Top stálice - Svátečního řízku z Čisté! :-) 
(je to řízek s "na řízku přilepenýma" žampionama v trojobalu a s jejich bramborovým salátem a výtečnou Plzní je to ta nejlepší odměna na konci výletu).
Vlastně ani moc nemůžu zhodnotit ostatní jídla, protože si ho tam dávám skoro vždycky :-).
Ale vždycky ochutnám i od spoluhodovníků a pokaždé je to TOP.
Kuchyně je z největší části česká a krkonošská.
Naprosto výtečná, jako od babičky, nešizená na surovinách ani porcích.
Ale najdete tu ale i jídla, z kterých by na první pohled trefil šlak šéfkuchaře snažící se o zkulturnění českých hospod.
Tohle ale myslím jen v dobrém, protože když odhodíte předsudky, dostanete vždy skvělé jídlo.
Když mi přistála na stole česnečka v hrnku z kouřovýho skla s kostičkama gothaje, nejdřív jsem se se svýma dietníma předsudkama otřásla.
Byla perfektní! Vývar silnej jak noha od stolu, česneku, že by to zabilo vola, notně omaštěné krutony, naprosto skvělá.
S dietníma předsevzetíma sem moc nechoďte, nemá to cenu.

Kdybych všechno měla říct jednou větou, tady si prostě naprosto na nic nehrajou.
Nemají proč.
Nehraje se tu na žádnej přehnanej design, foodstyling, buržoa prostírání a tak a stejně jsou zcela zaslouženě v kraji vyhlášení.
Žádný lakování narůžovo.
Tady je prostě svět ještě v pořádku :-).
Až pojedete do Krkonoš, zastavte se! 
Mají zavřeno jen v úterý.

A pak, jakože máme rádi každýho jednotlivýho člena personálu, tahle paní je prostě naše teta.
Naše teta, která na nás (následek autonehody) hledí už skoro deset let z nebe.

Letošní vánoční rozjezd byl trošku těžkopádnej.
Nejdřív se mi podařilo vzplanout od Betlémskýho světla :-).
Naštěstí mi Lukor ráno upletl slavnostní cop, takže mi vlasy uhořely stejnoměrně a na Silvestra dorazila kamarádka, která vše odborně spravila a vyrovnala :-).
(Stejně ty konce už chtěly vzít a rostou mi teď po čajích rychlostí blesku).
Pořád jsem si říkala, co to jako bylo za vzkaz, až to komentářem na FB rozřešila Anička: 
"No co, kdo chce zapalovat, musí sám hořet!" 
:-) Aha!
Na Štědrý večer Ema vylila na naši už notně použitou sedačku asi třetinu meduňkovýho éterickýho oleje, který jsem obdržela od Ježíška.
Výsledkem bylo moje zfetování touhle uklidňující esencí a po rozbalení posledního dárku jsem usnula jako špalek, i když jsme s Lukorem měli po uložení dětí velký plány :-).
No, taky to asi bylo potřeba.
Na všech návštěvách nás pak provázel silný žaludekzvedající odér, který si všichni vykládali jako nový parfém :-). 
Ale pak už všechno šlo jako po másle.
Hladké objetí všech Ježíšků (díky!).
A nakonec zpomalení a odpočinek až do neděle.
A až do Novýho roku na chalupě.

:-)

Obnovení svatebního slibu ve vymrzlým vesnickým kostelíku.
Křehký pan farář, 95 let a přece duchem mlád (v padesátých letech internován v klášteře v Želivě).

Letos nás táta všechny pozval na jeho sumce (a taky už tradičně na v troubě kachláků pečený bezkonkurenční rybí klobásy).

Mamka zase na její vyhlášený krůto - knedlo - zelo.
Mám ráda ty dny, kdy chalupa praská ve švech a bzučí jako úl.
Všichni o sebe zakopávají, překřikujou se a snaží se společně složitě dobrat k uvaření jídla nebo předání dárků.

A mám stejně ráda ty dny, kdy se všichni rozprchnou a zbude nás tam jen pár.
Ponocování a pozdní vstávání a snídaně, procházky, čtení, většina času proklimbána v tom řvoucím tichu a občasným prasknutí polena u kamen.

Už tradiční návštěva u Červinků. A Emišův klasický výraz :-).

Kvůli písničce, o které jsem tu psala nedávno, jsme si koupili vánoční album Zuzany Lapčíkové a poslouchali ho do bezvědomí :-).
Odpočinuli si od všech možných technologií.
Takovej reset a nabití na novej rok.
Loňskej byl zlomovej, tolik změn - uzdravení, konečný řešení bytový otázky...
Tak uvidíme, jak v tom letošním všechno dotáhneme. 

Přiznám se, že v některých směrech mám maličko obavy.
Zda nejsem už moc alternativní pro mou bývalou práci. 
Ale to se nějak udělá :-).

Teď už zase poslouchám "de je tatí? Uáda!" a minimálně několik měsíců se na tom nic nezmění :-).
Ale díky nachlazení to pro nás aspoň není takovej náraz, pohádkujem a jsme za pecí. 
Od každoročních povánočních splínů mě chrání všechno to očekávání.
Tak vzhůru do novýho roku! 

P.S. Volno jsme zakončili tímhle  filmem.  Nenechte se odradit divným názvem,  zvláštně kýčovitým přebalem a zejména skutečností, že jde o "romantickou komedii" (německou!). 
Je to vtipný.

Díky

za ty dary.
Poslední Vánoce v bytě, kde jsme strávili tolik krásných roků.

Prostřeno pro pocestnýho.
Nějak tenhle zvyk letos dostává nový rozměr.

"Jindřiškóó! Ještě jsme nelili olovóóó...!" ;-)
A my letos taky ne.
Tohle je stará fotka, snad to do těch Tří králů ještě zvládnem.
Letos to byl prostě odpočinek až do morku kostí :-).

Vytoužený a v posledních měsících tolikrát nakreslený.

Tak na hodobóžový punčochy pod šaty tepláky a jedem! 

Jedna z koloběžek má větší nosnost kvůli snadnější dopravě do školky.

Přece jen, když vedle mě Anka každý ráno sprintovala, abychom nepřišly pozdě, nebylo to ve studenějších dnech moc dobrý :-).

Prvorozený a jeho nový model.

Moje největší radost! Limitovaná edice :-).

Moc mě mrzelo, že jsem neviděla jejich koncert s Janáčkovou filharmonií na Coloursech.

A musím říct, že tohle teda vymakali do detailu.

Konec první části :-).