hostěrádskej smysl pro humor (pokud to je zrakově rozlišitelné...)

Sklepník a stárci přišli i na místní fotbalový turnaj (kde jsme si krátili chvíli, abychom nepřijeli moc brzy :-) ). Že nejsme zdejší se profláklo hned. Švagrová si nejdřív dlouze prohlížela nabízený demižon a pak vyřkla záludnou otázku: "... a co v tom je?" (prý se bála, aby se nenapila něčeho tvrdšího :-) ). Já se neptala abych neurazila, ale pro změnu jsem ve své horlivosti neodhadla šířku hrdla a víno mi chrstlo pod nohy :-).

další z místních zvyků (tatínek našich kamarádů běhá maraton :-)... )

Naučná degustace trvala několik hodin a byli jsme z ní všichni (až na pivaře) nesmírně nadšení.

i stařina se musela názorně ochutnat :-).

na hodovou zábavu jsme málem ani nešli... Uu muziky su já chuap ;-)....

Nedělní krojovaný průvod vychází od kostela. Jelikož letos stárkovali ženatí/vdané, měly by mít správně všechny ženy zakryté vlasy. Před 5 lety jsem v noci po zábavě pomáhala z místního kroje hlavní stárce - letos měli všichni půjčené kyjovské kroje, protože ty místní si prý všichni doma střeží jako cennost.

Čí só hode? 
Naše! ;-)
Konečně se vrátil zimní čas, ve kterým celoročně fungujeme a děti začaly zase chodit spát jako normální děti :-).
Na sobotu si naše robátka "objednali" po vystřídaných nemocech natěšení mužovi rodiče.
Je fajn, když se podaří skloubit tyhle dny s nějakou akcí, protože když jsme bez dětí doma, většinou drahocenný čas prospíme :-).
No a jako na zavolanou jsme dostali pozvání od kamarádů z tábora k nim na Moravu.
A vážili jsme si ho, protože jsme si jako "dětní" v některých kruzích teď docela dlouho připadali jako "mrtvý muž" ;-).
Na hodech jsme u nich byli poprvé a naposled před pěti lety - to naše kamarádky "stárkovaly", jejich tatínek měl o třicet kilo víc, čekalo je dočasné stěhování do Švédska a my byli bezdětní.

V sobotu ráno jsme nabrali další spolujezdce, nafasovali perník a vydali se na jih.
Tatínka jsme po příjezdu nepoznali, a rozpačitě se po sobě koukali, jestli je to on.
Dal se na dálkový běh, začal běhat i maratony a o třicet kilo lehčí vypadal jako jiný člověk.
Ve sklepě se nám poctivě věnoval několik hodin.
Kromě zajímavého vypravování nad jeho vlastní výrobou totiž taky sbírá vína ostatních vinařů s naprosto typickými znaky pro danou odrůdu. 
Prostě jako by měl ve sklepě svůj vinařský slabikář :-).
Během pár hodin se mi vynořily skoro všechny před dětmi ochutnané typické vzorky a znalosti z kurzů.
Dokonce jsem si měla možnost zopakovat a koštnout netypickou myšinu (vadu vína), co vůbec nechutná jako myšina, ale v puse se objeví až se zpožděním z Furchovy bečky , která je jak vidno stále prokletá :-).
Vůbec jsem takový opáčko nečekala a měla jsem hroznou radost. Stejně jako ostatní kamarádi, kteří se nadchli.
A poznala jsem Charvát schovaný v neuburském, jupí! (ale kdo by nepoznal jahody, žejo)
A vypadalo to, že i tatínek má radost, že my máme radost.

Rozhodl se, že v podmínkách jeho sklepa bude dobré se dále zaměřit na fortifikovaná vína.
I když tento typ vín nevyhledávám, musím uznat, že jeho uleželé víno zakonzervované jemnou slivovičkou nebylo vůbec špatné, vinná složka výrazná, přitom slivovičkový ocas jemný a uhlazený.
Tatínek, mimochodem bývalý starosta Hostěrádek, kromě toho, že organizuje soutěžní přehlídku pod názvem "Neuburské - tajemná odrůda moravských vinic", se taky věnuje snoubení vína s jídlem.
Což zní vzletně, ale nemusí se jednat zrovna o "šatonedypa" s pokrmy z michelinských podniků.
Bohatě stačí, když se sejde dobré (nerovná se drahé) víno s různými (taky se nerovná drahými) druhy sýrů, ovoce, zeleniny, masa.
Je hrozně zajímavý sledovat, který druh jídla ve spojení s vínem "bouchne v puse" a který ne.
Dokonce naplánoval, že až příště přijedem, budeme společně vařit skotské národní jídlo haggis , že ho budeme i náležitě servírovat za zvuků dud a recitace skotských básní :-) a snoubit s vínem.

Po takové náloži informací se nám už ani nechtělo "jít do sálu", ale jelikož jsme byli pozváni hlavně na hodovou zábavu, nacpali jsme se ukrutně dobrýma karamelovýma palačinkama a vyrazili na taneček.
Bylo nám důrazně zakázáno tančit českou polku :-).
Přestože jsme vzali zákaz vážně, se ještě druhý den v kostele i na návsi povídalo, že "ještě po půlnoci tam tančili nějací Češi..." :-) (to je ten moravský rasismus :-) ).
Zapojili jsme se do všech tradic, já do tanců s ženama kolem máje, dokonce jsme i vynášeli stárky (teda hlavně chlapi) :-).

V neděli následovala hodová kačenka z domácího chovu (díky za všechno Veru a Markétko!), další moravské pochůzky u příbuzenstva, ani jsme nestačili navštívit všechny a už jsme zase frčeli domů pro holky.
Další z těch parádně "dlouhých" víkendů.

Naštěstí byl prodloužený - s drahoušema jsme si pondělí a úterý užili na slunečných výletech do lesů na Podhůru, pochrupováním u pohádek a pečením dýně .
Prostě podzim jak má bejt.

Jo a foťák jsem bohužel neměla, fotky jsou z mobilů.

Paní Zita mě v posledních týdnech zásobila nejen její vynikající petrželovou natí - a to v takovým množství, který se nedalo do příkrmů a polívek spotřebovat.
Jelikož se znám a zmražené přebytky málokdy vytáhnu, když jsou ještě v kondici, rozhodla jsem se ty nádherný svazky "zpestovat" :-).

Žádná novina na tom světě, že :-) - prostě přiměřeně:
otrhaných zelených lístků (asi svazek)
mandlí (nebo jiných ořechů, používám nejradši mandle na všechno)
česneku (bez "duše") - dává se asi víc, ale mám doma česnekonemilce, takže já jen stroužek
dobrýho olivovýho oleje
strouhanýho sýru parmazánovýho typu (jsem vlastenec a dávám Gran Moravia :-) )
čerstvě mleté soli a pepře.

Mixovat do požadované konzistence a přidávat podle chuti suroviny (další sýr ještě přidávám nakonec).
V další várce jsem k petrželce přidala ještě rukolu a pažitku a taky to bylo výborný.
Naplnila jsem do malých skleniček a co jsem nespotřebovala, zalila pro jistotu ještě olejem.
V časovým presu stačí promíchat trochu pesta s horkýma špagetama a nalít dobré červené (já nejradši Zweigeltrebe) :-) ...

Starý, ale dobrý.
Starej hruškovej koláč s čokoládou a mandlovou krustou, kterej si přál muž k svátku (upekla jsem rovnou dva).
A starej nápad na kytku z listí, který právě uzrál pro Ančino vyrábění.
Od každý ženský dostal jednu :-).

Po dlouhý době víkend doma.
I přes hezký počasí strávený převážně v posteli a na gauči u pohádek všeho druhu díky Ančině zažívací viróze.
Ale bodnul.

Scotland: Part 2

Minulý týden jsem vložila skotský úvod  a po něm  1. díl fotek (převážně přírodních krás, pro mě TOP), je čas dokončit cestu.
Takže svítání v nádherný horský vísce Tomintoul, kde jsem minule skončila.
Pokračujeme v kochání horama, uvědomujíc si, že dnes už ho nebude tolik.
Jednou jsem dostala letenky do Edinburghu, tak bychom z něj měli asi něco málo vidět.
Podvědomě zpomalujeme, obracíme to totiž zpátky na jih.
Už ani nefotím, jen pokračujeme v tyvogování.

V nižších polohách přišly na řadu břízy a jezera (odbyté, kaju se).

a potom...? Potom destilujeme..! :-)

... a pak už jen frčíme po dálnici směr Edinbrááá ;-)

(hory kolem silnice stále obrovské, což tak ale nevypadá na fotkách...)

Do Edinburghu jsme jeli na blind a úplnou "náhodou" se nám podařilo zaparkovat na nádraží v centru (Waverley station). Ta kombinace silnic a tratí...!

Trochu šok, ten vzduch, zas po těch horách.

Instinktivně jsme zamířili k nejzelenějšímu kopci uprostřed města, ten nás zajímal.

Holyrood park.

Obří.

Ale to na fotkách není vidět (opět).

Holyrood house, oficiální rezidence královny Alžběty II.

Něco vám to připomíná? Mně taky :-)!

A na ten kopec se po všech možných i nemožných cestách a stezkách šplhali lidi, běžci, mladí, staří, převážně ale studenti. Takový obří mraveniště.

Holyrood house

Parlament trochu působí, jako by se čekala defenestrace :-)...

Vánoce, Vánoce přicházejí ... :-)

U nás teprv řešíme ekobusy, tady už jezdí necrobus :-).

Really! ;-)

pod hradem poletoval William Wallace (vcelku věrnej), dokonce tam "levitoval" i jediista... no, stačilo :-).

Až se příště budeme nudit :-), lákalo by mě i pár výstav.

Třeba camera obscura v muzeu World of Illusions.

Nebo edinburgský podzemí, bludiště starých sklepů, chodeb a bytů, místa, kam neproniklo denní světlo ani čerstvý vzduch a žily a pracovaly tu tisíce lidí.

Příště.

Poslední zastávka večer padla na nedaleký městečko Dunfermline:

Za poslední peníze fish and chips, pěkná ryba, ale už se zase těšíme na normální jídlo :-).

Než jsme dojedli, setmělo se a trošku jsme bloudili.

Zapíchli jsme to nakonec na opuštěným místě nedaleko dálnice.

Tma, cider ve spacáku (kterej se nám díky zdejším zákonům podařilo koupit až na třetí pokus :-) ) a bubnování deště, kterej jsme už podezřele dlouho neslyšeli.

A ráno časný budíček, po páté se blížíme k letišti.

Vracíme Šediváka, tvoříme z báglů zase příruční zavazadla.

Ačkoli jsme přijeli včas, sotva prolezem důkladnou bezpečnostní kontrolou a k bráně přicházíme tak akorát.

Svítá.

No a i když mám už sbírku mraků docela velkou, stejně si nemůžu pomoct a zase si je fotím.

A jsem vděčná.

Anděl Páně chyběl.

Doma rychlá sprcha a už jsme zase jak na trní.

Dětem je většinou úplně ukradený, že si pro ně jedeme, tak jsme trochu napnutí :-).

Ale tentokrát... mávaly jak o závod! (= absolutně šťastný happy end :-) ):

Tak to je asi vše, co jsem chtěl říct o válce ve Vietnamu :-).

. . .

no a kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak jsme si po letech během cesty do Edinbráá udělali společný foto.

A dokonce ne jedno.

A já si je sem nakonec na památku dám :-), neb ze skákání před auta kvůli krátkýmu dosahu dálkovýho ovládání foťáku se stala dlouhá zábava a chytli jsme během toho mentála :-)...
A já mám u těch fotek radost skoro stejnou, jako jsem měla tam.

touto pózou zdravíme Jirku s Verčou :-)!

Drsňáci "nejdrsnější".

Jak jinak, v drsným Skotsku :-).

A to už je fakt konec.