"Dobrý večer, já jsem Josef..."   "Petr, těší mě... tak tě tu vítáme..."

Děkujeme za všechno.
Pozdravujem a vzpomínáme!

Letos žádný holý větve, letos rovnou do exploze omamný vůně.
Keramiku Soni Malinové jsem si objednala už loni touhle dobou za peníze vydělaný asistencí mužovi u focení.
Já, estetickej slon v porcelánu, jsem si asi poprvý v životě vybrala, objednala a nechala poslat keramiku s nadšením malýho děcka :-).
Protože když se řekne keramika, celej život se mi při tom slově vybavovala sada Krokus. No, vlastně i sada Pomněnka :-). 
No a neb jsem do tý doby na žádnou takovou nenarazila a nesnáším oprašování ryze okrasných předmětů, žádný pičičárny (když tak na to koukám, zní to sprostě, ale není, fakt ;-)! ) jsem doma nechtěla a využívala doma asi tak jednu vázu (od té doby jsem narazila na víc zajímavých keramik, to zas jó).
Džbánek, hrnky s podšálky, cukřenku a mléčenku, květináč a misku jsem po vybalení a potěšení znovu pečlivě obalila bublinkovou fólií a uložila do krabice, jakože to vydržím až do nový kuchyně (to jsem si ještě myslela, že budeme do prázdnin bydlet).
Při plánování kuchyně jsem si malovala, jak se tam budou krokusy na čestné polici vyjímat (jo a místo mikrovlnky prostě budeme mít dubovou pracovní desku i kdyby na chleba nebylo a hotovo :-) ) a těšila se. 
To je totiž ta nejlepší fáze (minimálně do doby, než zjistím, že něco nejde tak, jak jsem si to namalovala).

Když jsem ale viděla včera venku ty květy obalený pláňata, vloupala jsem se do krabice a vybalila aspoň džbánek. 
Květy do rána napůl opadaly, někomu slzí oči, ale jinak to nejde ;-).
Tohle je ten nejhezčí čas. Do něj jsem se narodila. Venku svěžestí nabitý zlatozelenobílý mokro a bubnující déšť.
Letos přišel o necelých pět týdnů dřív než loni .
A to je taková paráda, že i já pomalu ožívám.

P.S. V pozadí hyacint od Zdeničky dorazivší na návštěvu, co mi starostlivě vybrala i květináč v barvě (asi věděla, že žádnej jinej nemám :-) - díky!).

Poprvý jsem domácí modelínu zahlídla asi u Lu.Cie , a pak ještě na několika dalších místech.
Chystala jsem se na ni dlouho, ale bylo mi líto ji dělat za pěknýho počasí, tak včera nastal konečně ideální čas k její výrobě.
Původně jsem "uvařila" jen bílou, ale když jsem viděla to nadšení, vyrazila jsem do drogérky pro barviva a došlo i na ostatní barvy.

Modelína se dělá na teflonový pánvi, keramická mi posloužila stejně.
Do pánve jsem nasypala 150 g hladké mouky a 75 g soli a dala trochu nahřát (dělá se pak o něco rychleji).
Mezitím jsem v odměrce v 300 ml vody rozmíchala potravinářské barvivo (nemusí být), 1 lžíci oleje a 2 lžíce octa.
Může se kápnout i pár kapek oblíbený silice, já dala levandulovou.
Směs jsem nalila do pánve s moukou a solí a bez přestání míchala.
Když se po chvíli po pánvi už jen valí koule hmoty, je modelína hotová a nechá se vychladnout.
Je jí bezmála půl kila, takže na méně využitelné barvy stačí polovina uvedenýho množství.
Bez silice je modelína dokonce i jedlá, skvěle se s ní pracuje. Jen bacha na některý barviva, ne všechny jsou vhodný pro požívání dětmi:-).

No prostě zábava pro Anku a celý zvěřinec na celý odpoledne :-).
Ke konci se zapojil i otec Žižka (máme doma poloslepýho tatínka, který si včera poškodil rohovku), tak to byl svátek!

Vozová hradba ;-)

Juch !

Pomni, sestro ... ;-)

                          To je taky moje, jo?                                                                                             emlmmlchechm ...

Emě je od úterka 5 měsíců a z "vozové hradby" (košík, který pro nás po porodu zapůjčila babička a opravil děda - díky!) za chvíli vyroste.
Vypadá stejně jako její sestra! A je tak jiná ...
Anička se byla v jejím věku ochotná otočit jenom z břicha na záda (aby nemusela pást :-) ).
Ema se otáčí obráceně - ze zad na břicho. Už ani "neřve do země", pase ráda a koulí se takhle podle toho, kam potřebuje.
Anička nebrala nic do pusy - Ema tam strká všechno.
Anička se sice zuřivě bránila prvnímu příkrmu (dala jsem jí ho právě, když jí bylo pět měsíců, neb mezi pátým a šestým měsícem údajně mají děti nejsnáze přijímat nové věci), ale pak si nevybírala.
Ema se na příkrm před měsícem tvářila flegmaticky a dokonce zeleninu přijala, ovšem po deseti dnech opět odmítla jíst cokoli kromě mýho mlíka (a to už jsem koupila ze zoufalství i UM - s tím jsem si u ní neškrtla vůbec, ale nechci jí ho nutit, když vím, jak Anduli tenkrát nesedlo).
No takže u nás všechno při starým (ještě nedávno jsem si neuměla představit, že vydržím kojit do 5 měsíců), já stále tuze "krásná"... :-(
Ale Ančí ve věku Emy měla už náznaky ekzému, což Ema nemá.
A to mě těší!

Hezkej víkend, i když se má pokazit počasí.
Ale nám to neva, jdeme (opět) navrhovat kuchyň a vybírat obklady do koupelny (trochu mě děsí, jak rychle se moje představy mění).
Tak snad ne zbytečně a nebude to už dlouho trvat.

Pár fotek z víkendu.
Ze soboty a výletu na Lichnici... (mobilem)

... a z nedělní procházky ...

pozdrav do Moskvy... :-)

To počasí je tuze parádní! Hezkej tejden!

K Ukrajině jsem ještě nějaké odkazy ("výběry z bobulí" převážně ze zahraničních médií) doplňovala do diskuze pod minulý příspěvek, abych nespamovala tady a neopruzovala ty, koho to nezajímá.
Průběžně je doplňuju a pokud bych na něco zajímavýho ještě narazila, bude to právě tam.

A teď už slíbený recept na můj nejoblíbenější tvarohový dezert (v tom kontrastu to zní docela hrozně).
Omlouvám se za kvalitu fotek, uchránila jsem sama před sebou poslední kousek právě v den, kdy bylo pod mrakem a v bytě tma jak v ranci.
Moučník je to silně návykový, přitom hrozně jednoduchý a patří k těm, jejichž recepty už mám zapsané ve své "knize" tak dlouho, že už vážně nevím, jaký je jejich pravý původ.
Po každým upečení s hrůzou zjistím, že jsem doslova sežrala největší část plechu (ne-li celý). 


TVAROHOVÝ KREMEŠ (recept je původně na hluboký pekáč 20 x 35 cm, pak je tvarohová i sněhová vrstva vyšší než na fotce - to jsem ho zkusila udělat na velký hluboký plech a taky dobré)

Plech (ale můžete vzít právě ten pekáč a budete mít dezert o trošku vyšší a luxusnější :-) ) jsem vyložila pečicím papírem a na něj rozprostřela rozválený balíček lístkového těsta (používám chlazené Babické - 500 g), okraje musí být zvednuté po stranách plechu.
Těsto jsem hustě propíchala vidličkou, aby se nezvedalo a nepraskalo.
Na něj jsem nalila tekutou náplň (nebojte, je dost tekutá, ale po upečení krásně ztuhne), na kterou jsem smíchala v míse všechny ingredience a projela na malou rychlost mixérem:

2 měkké tvarohy ve vaničce
180 g moučkového cukru
žloutky ze 4 vajec
sáček vanilkového pudinku
trošku vanilkového extraktu nebo balíček vanilkového cukru
250 ml mléka
100 ml rostlinného oleje (řepkový, slunečnicový)
(doporučuju si při prvním pečení suroviny odměřit na svůj oblíbený hrnek a zapsat si recept ve "své míře", přispěje to k další úspoře času)

Pekla jsem na mírný výkon do té doby, dokud nezezlátly okraje těsta a neztuhla náplň.
Pak jsem vyšlehala tuhý sníh ze zbylých bílků, dvou lžic moučkového cukru a špetky soli a rozprostřela na náplň.
Vrátila jsem vše dopéct do trouby (dokud sníh nezezlátl).
Chladnout jsem ho nechala ve vypnuté troubě, aby sníh nespadl.

Jednoduchost sama, co? Ideální pro zaměstnané matky :-).
Někdo prý pod tvarohovou náplň dává i kompotované ovoce, ale to jsem nikdy nezkoušela, už takhle je to dosti "žravé"...:-)
Dobrou chuť a hezký víkend!

Ukrajina v obrazech očima tu túristy :-)

Trhy v Užhorodu - vynikající zelenina, chalva, špek ...

První aklimatizační túry ;-) - Bliznica

Dávno vyhořelý hotel nad vsí Kvasy - pojistný podvod?

Bláznivej řidič gruzaviku po cestě do sedla pod Hoverlu - nejvyšší horu Ukrajiny. Hoverlu si vyběhl v těchto polobotkách a v tomto oděvu ;-)

ukrajinské muzeum ekologie pod Hoverlou - jako vážně! :-)

Výhled z Hoverly je prý luxusní, ale nám nepřálo počasí. I tak na ni mířily zástupy asi jako na Sněžku.

Tenhle miniaturní korýš je prý ukazatelem na bezvadnou kvalitu vody.

Gruzaviky zastupují i hromadnou dopravu. Jezdí to spíš podle plotu. Můžete čekat i hodiny. Sváží všechno včetně zvířat, když je plno, jedete vestoje, čímž při jejich stylu jízdy mírně hrozí vyražení zubů - minimálně :-).

Vlaky na Zakarpatí jezdí rychlostí cca 10 km/h a dělají šílenej rámus, tak skoro nehrozí, že byste nestihli vyklidit trať. Tunely mnohdy hlídají ozbrojenci s kalašnikovy (ty jsem si netroufla vyfotit, protože se tvářili podobně jako ti na hranicích dosti zlověstně).

Lyžařské středisko pod poloninami. Něco jako Jasná v ukrajinské verzi :-)...

Polonina Boržava

Zlato nesmí chybět - zvenčí ani zevnitř (vlevo Rachov, vpravo jeden z vesnických kostelíků).

Poblíž autobusáků a na veřejných místech není výjimkou potkat žebrající děti. Naučili se říkat česky: "Bonbon dej". Bohužel, i když by se nad nimi i kámen ustrnul, neměli jsme jim vyhovovat.

Dřevěný kostel v Jasinji. Pozoruhodný je, že na jeho stavbu nepotřebovali ani jeden hřebík.

Z tohoto "krásnýho" solnýho dolu v Solotvině vede trubkou slaná voda do jezírek pod ním. Jedno z nejvyhledávanějších rekreačních míst, protože voda je slanější než v Mrtvém moři. Konzervuje všechno (dokonce i ho--o, jak jsme se měli možnost přesvědčit, naštěstí až po koupeli :-) ) a pomalu z ní ani nejde vylézt, jak nadnáší. Nevábně vyhlížející bahno prý působí blahodárně na kožní problémy (věřím, že po tom sleze všecko :-) ).

Se skromnými příbytky kontrastujou rozestavěné luxusní domy za vysokými ploty - jak nám náš průvodce říkal, domy místní mafie. Architektura ne nepodobná domu prokurátora Pšonky :-).

Gruzaviky jezdí často až na hřebeny hor (myslím, že v těch chvílích žerou tak sto na sto :-) ). Sváží taky sběrače různých lesních plodů, po kterých zůstává dost často zpustošené borůvčí s lahvemi od kvasu a piva. Jízda s držením se řetězu, abych nevypadla ven, patří k okamžikům, kdy jsem se nejvíc bála :-).

Já viděl divoké koně... (pasoucí se nahoře na poloninách)

Od jara do podzimu zůstávají pastevci se stády v horách, pak je seženou do údolí.

Polonina Krásna

Ledabyle pohozená hromada železných trubek na hřebenech :-)... prý už tam jsou dlouho.

Pohled na Koločavu. Vysílač nejdřív postavili výš, ale pak prý zjistili, že k němu nemají dost vedení, tak postavili níž ještě jeden ;-).

Sestup do Koločavy.

Koločava

...aspoň nemusí pro míč daleko ;-)...

Realita na vsi

Četnická stanice (měli tu výborný šašlik).

Pomník, škola a muzeum Ivana Olbrachta v Koločavě i s učitelnicou a průvodkyní (a potomkyní Ivana Olbrachta) v 1 osobě :-).

Konec Nikoly Šuhaje a jeho bratra na fotce v muzeu.

Hrob Nikoly Šuhaje a jeho Eržiky.

Siněvirský národní park.

Nedaleko NP Siněvir.

Trhy všeho možného na vsi.

před návratem domů...

Před odjezdem domů jsme potkali i český folklórní soubor, který na Ukrajinu vyrazil na soustředění. Tuším, že nacvičovali na písničku Holúbek a holubička od Hradišťanu.

vesnická škola i s "interaktivní" tabulí ;-).

Zastávka busu.

... oni si prostě poradí se vším...

... postav dům, zasaď strom...:-)

V hospůdkách moc možností na výběr nebylo a splachovací záchod místo tureckýho jsme potkali za celý pobyt jednou, zato jídlo bylo úžasný. Nestresovaný zvířata pasoucí se od jara do podzimu mají úplně jinou strukturu i chuť masa, lepší jsem nikdy nejedla.

Konečně jsem upravila a utřídila fota z Ukrajiny, kde jsme byli už skoro před šesti lety.
Už bylo na čase ;-)... a taky se hodí zavzpomínat zrovna teď.
Nevím, kolik se toho tam od tý doby změnilo, ale myslím, že moc ne. 
Při pobytu mezi místními jsme poznali jen maličkej střípek ze života na Ukrajině.
Tak, jak jsme ji poznali my, je to země mnoha paradoxů.
Nádherná příroda - a ekologie v plenkách.
Skromnost lidí, místy až chudoba versus bohatství a okázalost mafiánských majetků.
Vodka a cigára tak levný, že to láká si je koupit místo jídla.
"Stakančiky" (velikost našeho velkýho panáku) pro nezvyklý turisty, "stakany" (o obsahu 2 deci) pro místní. Ale když od nich něco potřebujete, musíte pít stakany taky :-). Odmítnout vnímají jako neslušnost.
Dohoda i přesto druhej den platí, i když časově tak plus mínus hodina, dvě...
Alkohol za volantem nikdo nehrotí. 
I proto jsme potkali na silnici pár ošklivých smrťáků.
Levný cigára a vodka údajně pomáhá zajistit "spokojenost" obyvatelstva, to se pak nebouří.

Nedivím se, že chtějí (nepopírám že ne všichni, vždycky bude někdo spokojenej, u nás taky každýmu demokracie nevyhovuje) změnu.
Většinu názorů a nějaké odkazy (třeba na Janukovyčovo "demokratické" vítězství v prezidentských volbách) jsem už napsala do komentářů pod minulými příspěvky.
Přesto netvrdím, že situace v Kyjevě je černá nebo bílá.
Naopak.
Opozice udělala taky chyby. 
Nezávidím jim tu situaci, kdy se musí prokousat politickým bahnem, kdy se dozajista vynoří falešní proroci a vůdci, jimž jde nejvíc o "dobro" všech.
Je mi líto životů policistů, kteří zpočátku asi věřili tomu, že dělají správnou věc.
Přesto nemůžu souhlasit s černobílými konspiračními teoriemi o západní propagandě a nacistech, kterých má Ukrajina podle těchto teorií zřejmě statisíce.
Nevím ani, jaká je "západní propaganda" v našich médiích, sleduju převážně ukrajinské zdroje a Ukrajince žijící v Čechách, naše bloger(k)y přímo z místa.
Jedna z nich popisuje, jak se Ukrajinou i sociálními sítěmi "šíří různé výzvy, články, akce aj. na podporu jednotné Ukrajiny. Ukazují a vysvětlují, že řeči o nepřátelství mezi regiony jsou jen pomluvy. Ve Lvovu byl ve středu den solidárnosti s ruskojazyčným obyvatelstvem (mluví jen rusky), v Doněcku s ukrajinskojazyčným (mluví ukrajinsky). Ukrajinský národ byl vždy moudřejší, než jakékoli politické zřízení."

Čecháčkovský (záměrně neříkám český) čtenář  - typický diskutér např. na webu Novinky.cz - má jasno.
Na nás si nepřijdete, co nám to tady podsouváte. Všichni novináři a ti, co jim to žerou, jsou mimo, ovce.
Organizace zajišťující pomoc vlastně taky nevědomě pomáhají "teroristům".
Nebudu opakovat, co už dokonale vystihla na blogu Respektu Klára Votavová.
Mě navíc ještě praštilo do očí, jak obvykle největší ateisti a proti církvi vystupující Novinkáři šíří v diskuzích jako největší pravdu video z prapodivného webu Gloria.tv, který má přímo ve svém názvu dovětek: "Více katolické je lepší" - což, zdá se, mluví za vše.
Nejsem si jistá, jestli takhle zmatený, až fanaticky "nestranný" výplod  může dát dohromady normální a duševně zdravý člověk.
Je nebezpečný nepochybovat.
Vede to k fanatismu a radikalismu.

Ale stydím se, když čtu názory typu "pro naše děti peníze nemáme a nacpem miliony do špinavých náckovských UKček".
Nevím, jestli si už lidi záviděj i průstřely stehen, nebo co.
To si vážně někdo myslí, že peníze na léčbu těch "špinavých UKček" někdo přímo odtrh od pusy našim nemocným? 

P.S. Člověk v tísni koordinuje pomoc všem zraněným, kteří sem přiletěli za účelem léčení. Podporu jim můžete vyjádřit i dopisem, zaslaným (či doneseným) na adresu: Ukrajinska Europska Perspektiva, Opletalova 39, Praha 1, 11000 nebo mailem na uepgalina@gmail.com.