úterý 25. května 2021

Zdravěji

Přestože první trimestr byl u mě ve znamení prasení, nevolností a covidový týdny zase všeho, co někdo přinesl, celkově mě covid zbavil závislosti na kafi i sladkostech, jupí.
Zatímco na distanční výuce na mě přicházely pravidelně kolem desátý hodiny mdloby, který zahnal jen kouřící hrnek a kokínko, teď si občas kafe dám (většinou když je dlouhý den), ale závislá už nejsem a u sladkostí si hodně rozmýšlím, co Tvorovi pošlu.
Tenhle dort už tu jednou byl, když jsme začínali s dietou a honila mě mlsná.
Teď jsem ho trochu doladila, aby i líp vypadal.

Těsto stejné:
250 g mouky (dávám špaldovou napůl se špaldovou celozrnnou) + 10 dkg rozpuštěného másla + 8 lžic ledové vody - vystačí na dva koláče.
Propíchám, dám na 10 minut na 180 stupňů péct samotné, mezitím si oloupu, rozčtvrtím a zbavím jádřinců jablka.
Jednotlivé čtvrtinky nakrouhám na jemné plátky (jedním směrem), naskládám v kruzích na částečně upečený korpus a peču do změknutí a zezlátnutí okrajů.
Po vychladnutí posypu jablka sekanými ořechy a na pánvi si připravím karamel, kterým se vše osladí.
Roztavím cukr (po dně), za stálého míchání vliju horkou smetanu (případně ještě zředím horkou vodou, když se vše moc táhne), když nechcete použít tučnou smetanu, poslouží stejně dobře horké ovesné mléko s kouskem másla.
Přesnou dobu a množství nemohu popsat, záleží na intenzitě plamenu a x dalších faktorech.
Karamel lze libovolně ředit, stačí pak nechat odpařit tekutinu do požadované hustoty.
Hustou karamelovou omáčkou zaliju dort, nechám vychladnout a ztuhnout v lednici. 

K sobě dávám fotky z Letnic.

sobota 15. května 2021

První letošní

 oheň minulý víkend.

 



Jak málo stačí k dětský radosti :-).

sobota 8. května 2021

O vděčnosti



... v souvislostech.

Někdy kolem Vánoc, kdy jsme se spřátelili s jedním fajným novoknězem, jsem párkrát z legrace řekla Lukorovi: " když já bych chtěla ještě kněze..."
Nebrala jsem to vážně, vždycky jsem sice chtěla víc dětí, ale do dalšího těhotenství bych se sama nikdy neodhodlala kvůli zdravotním obtížím, co mě v těhotenství a po porodu provází.

Navíc po závěrech inspekce jsem konečně začala mít pocit, že to se mnou není tak hrozný, a že konečně aspoň trochu vím, co dělám a jak to chci dělat, do té doby jsem se svou prací pořád nebyla spokojená (což nejsem ani teď, ale už z toho aspoň nemám tak hrozný pocity).

Taky jsem uvažovala o coviďáckým očkování - všichni zodpovědní přeci jdou, tak u toho přece nemůžu chybět, navzdory varování Ranhojiče před vakcínou (který mi ale naproti tomu tenkrát při mém končícím bioezoobdobí úspěšně rozmluvil neočkování dětí, takže no black & white).

Proto když jsem jednoho dne na začátku další online hodiny z mnoha zírala na právě se vybarvující slabou druhou čárku, začala jsem plácat totální nesmysly, až se děti na druhým konci drátu ptaly, jestli jsem v pořádku - a byla jsem v šoku.
Což trvalo asi tak týden - smíšený pocity z toho, že zase všechno zapomenu, znovu budu začínat od nuly, jak doma, tak v práci, co když zase budu půl roku ležet s ekzémem?
Do toho jsem měla výčitky ve stylu "co by za to jiní dali"... prostě jízda.

Když jsem přestala plašit, záhy mi došlo, že mým těhotenstvím se vlastně řeší všechny zásadní problémy a dilemata naší rodiny a uklidnila jsem se.
Aniččina zhoršující se porucha pozornosti a moje tekoucí nervy (a hlavně už ji nebudu muset učit, nejvyšší čas být jenom mámou).
Emouš - samostatný odhodlaný prvňák, který si sám řeší všechny svoje učební záležitosti včetně posílání úkolů učitelkám... ale v poslední době trochu ufňukánek, kterýmu díky mýmu vytížení chybí moje pozornost - jak dlouho jsem to chtěla přehlížet?
Prevence vyhoření.
...
(pokračování po kulturní vložce).

*****

tak trochu mimo téma

A když říkám, že se těhotenstvím vyřešila všechna zásadní dilemata, tak myslím opravdu všechna.
Odpověď na mou mírně panickou otázku co jako bych teda měla dělat s tím očkovánííím, abych se zachovala správně (rozumově mi to dlouho přišlo jako jediný řešení), přišla v podobě pozitivního těhotestu v řádu snad několika hodin.
Aha, takže tohle je vyřešený. Rázem jsem byla v klidu, nebyl na mě vyvíjený tlak nejen z práce a mohla jsem o tom přemejšlet s čistou hlavou a naprostým klidem, viz. předchozí článek.

I když se nám dlouho covid vyhýbal, postupem času jsem si říkala, že když je očko pro mě pasé, jestli by nebylo v tuhle dobu lepší nemoc prodělat, když se mám vrátit mezi děti atd.
A co bude s Lukorem, od toho se bude určitě očkování očekávat jaksi automaticky, když je riziková skupina?
Odevzdala jsem to nahoru s tím, že jestli je pro mě/nás dobré tím projít, že jim věřím a doufám v milosrdný průběh.

Když Lukor lehnul, ani jsme se nesnažili izolovat a do pár hodin leželi všichni.
Bylo to dlouhý a únavný hlavně psychicky, když jsem ani po 14 dnech neušla 100 m bez bolestivýho zadýchávání, Lukor měl zase šílenej kašel.
My s Tvorem jsme to dali celé na 2 paraleny (a eucharistii, kterou nám nosil Kubor), Lukemu předepsala půlku lékárny Janinka.

Do karantény mu volali z nemocnice, že pro něj mají přednostní dávku :-).
Pozdě, vyřešeno.
Jako slepí k houslím :-). 

Vzhledem k tomu, že před covidem jsem dva měsíce byla mimo provoz "ranními" (celodenními) nevolnostmi a po výuce rovnou od obrazkovky padala rovnou do postele, moc si z uplynulých 3 měsíců nepamatuju.
Ale jsem tak ráda, že jsme vším prošli.

Konec kulturní vložky :-).

*****

Těším se, že se budu učit už jen se svýma.
Dopíšu knihu.
Dopíšu deníky.
Budu zase obrážet s kočárem trhy, vázat kytky, budu mít při procházkách čas na pořádnou modlitbu (nebo ne?).
Zase budeme žít šetrně, hospodařit s málem, zase budu mít čas vařit, psát, hrát spolu, třeba začnem chodit i do scholy ;-).

Byt nenafouknem, ale mám myčku, mám sušičku, co bych za to tenkrát dala! :-)
Tentokrát hodlám ten čas vytěžit na maximum.

Narozdíl od mladšího věku nemám pocit, že mi něco uniká.
Covidová opatření mě naučila bejt vděčná za málo a hlavně setkání naší modlitební skupiny, která mě nejvíc nabíjí a kde si připadám užitečná, nic nestojí. Jinej druh zážitků.
A ani nevyžaduju od Lukora jako dřív tolik pozornosti mýmu stále více znatelnějšímu profilu :-), naopak jsem vděčná, když únavou usnu a ráno zjistím, že je vyskládaná myčka, složený prádlo ze sušičky a děti dostaly najíst.
A když vyjde zase jednou nějaký mimosezonní výlet nebo si budu moci zase soukromě užít pondělní koupačku u prázdnýho písáku, co víc chtít.


Stydím se, že moji předchozí tvorové toho ode mě asi tolik necítili, jako ten třetí.
Těhotenství s doprovodem Ranhojiče je o něčem jiným.
Neříkám, že nemám slabý chvilky, když se třeba ekzém někdy zhorší.
Ale oproti minulým zkušenostem to je jako nebe a dudy, hlavně psychicky.
Máme kolem sebe parádní okruh lidí, který se těší s námi, ta radost je tak nakažlivá...
Na prvotrimestrál jsem přišla kvůli karanténě až za pět dvanáct.
Když jsem viděla všechny ty kůstky, tepající tepny, síně a komory, zírala jsem a říkala si, je možný, že jsem dřív neuměla žasnout?
Jo, a aby nedošlo k nedorozumění, nevíme, stejně jako u obou předchozích Tvorů, "co to bude" :-).

A fakt to nemusí bejt kněz :-).
Nikdy bych si nedovolila takovou otázku vůbec řešit.

Tetelím se při pohledu na natěšený děti.
Bude to sranda.
Děkuju za to všechno.

Někdy mi je vděčností až do pláče, no.

úterý 4. května 2021

Sobotní náplast

 za pracovně pokaženej narozeninovej den.



Kucí z Café Neratov a jejich stánek v O. Záhoří.